Na pravidelné návątěvníky divadla Ponec nečekalo o víkendu 8. a 9. října nic, co by je překvapilo. Monika Rebcová a Pavlína Černá jsou jią stálými hosty dramaturgie divadla a jejich představení neslibují nové nebo nečekané záąitky a experimenty. To ovąem nevylučuje, ąe by se divák příjemně nebavil. Choreografkám v jejich tvorbě nikdy nechybí skrytý i viditelný humor a více či méně autobiograficky zaměřená nadsázka. Pracují vlastním stylem a vlastním pohybovým slovníkem, který se při pohledu do dlouhodobějąího programu divadla, stává příjemnou změnou. Jejich hlavním společným znakem je jakási cizokrajnost v námětu a propojení hudby, tance, někdy i zpěvu a mluveného slova.
Monika Rebcová vyuąívá contemporary african dance ve své práci uą deląí dobu. Proč, to bylo vysvětleno uvnitř tohoto nového představení. Ve svém sólu dala jasně najevo, co pro ni znamená pohyb. Celkově navíc vyuąila výrazovost způsobem, který byl velice pro diváka příjemný, vtipný, moąná schválně popisný, ale ne vtíravý. Komunikace tanečnic ze skupiny BA-TO-CU s publikem dodala tanci, u jiných tak často postrádanou opravdovost. Rozestavění a aktivní zapojení hudebníků (Jakuba Severina s kapelou) pak dotvářelo atmosféru, která byla od uą počátku velmi pozitivní. Přestoąe se nejedná o dílo s velkými divadelními ambicemi, drąelo si dramaturgickou linku a pozornost celou dobu. Ukazovalo totią radost. Radost z tance, hudby a pohybu, která je vąem tanečníkům vlastní. A Monice Rebcové předevąím.
Stejně optimistická byla i druhá část večera ąSonidos de un sueno/ Zvuky jednoho snuą inspirovaná kubánskými rytmy, tradicí, ąivotním stylem a současným pohybovým materiálem. Divák byl nenásilně vtaąen do děje. Linka, která ho vedla s pouąitím ąpouličníchą materiálů a ąumivého zvuku, byla stejně neurovnaná jako sny plné vzpomínek, asociací, nelogičností, zvuků, barev a překvapení, po kterých se člověk budí odpočinutý a s dobrou náladou. Tu Pavlína Černá a Alexeider Abad Gonzalez, autoři této části večera, přinesli.
Je zvláątní jít na ąčeský tanec v divadle Ponecą a dívat se na africké a kubánské ąrytmyą. Ovąem způsob, jak se svou inspirací zacházejí Monika Rebcová a Pavlína Černá vypadá jako správně vybraná cesta, neboą baví je a tím baví i diváka.
Recenze z reprízy 9.října 2005