Divadlo Duncan Centre otevřelo svou daląí sezónu 7.a 8.září. Představením bylo zcela v duchu dramaturgického plánu zvaného CON TEMPO. Ten je postaven předevąím na spolupráci mladých českých umělců a jejich zahraničních kolegů. I tentokrát se v projektu, jehoą autorem je izraelský choreograf Oren Tischler, představili větąinou domácí tanečníci (nejen zemí původu) : Lea Čapková, Lotte Nouwkens, Radim Peąka, Hana Růąanská a Jitka ątecová. Z třítýdenního workshopu vyąlo představení ąStopmotioną, uskutečněné v české premiéře. V jedné z důleąitých rolí se ukázaly vymoąenosti moderní technologie.
Performance spojila v jedno taneční interprety a fotografy, ąivou i elektronickou hudbu a předevąím digitální obraz a realitu. Pět tanečníků a tři fotografové předvedli na jeviąti propojení pohybu s takovým fenoménem dneąní doby, jakým je digitální fotografie. Na třech projekčních plátnech se zobrazovaly snímky vzniklé při představení a pomocí daląí techniky byly různě aranąovány dle nálady na jeviąti. Tanečníci reagovali na přítomnost fotografů po svém, podobně jako ve skutečném ąivotě. Nejprve si bez zájmu tančili pro sebe, ale postupně se více vpravovali do rolí ąsuperstarą a i jejich tanec se stával extrovertnějąí, aą se dostali do pozice tzv. ąnad věcíą, coą se jasně odrazilo v tanci. Vývojem od nesmělosti aą k naprosté suverenitě proąli i fotografové (Dragan Dragin, Daniela Kroupová, Jan Tichý), jejichą role přesáhly předpokládaný rámec pozorovatelů. Stali se aktivními spolutvůrci představení v dobře pouąité dramaturgické linii. Nelze opomenout ani důleąitost hudby (Rastko Erič, Nikola Ljujič, Giora Kului) a technického koordinátora projekce (ątefan Berec, Jan Krąňák, Ondřej Tichý), kteří byli silnou oporou celku.
Taneční představení s pouąitím technických vymoąeností dneąka jsou vidět stále více, coą je samozřejmé, neboą divadelní tanec by měl odráąet svou dobu vąemi prostředky v různých podobách. V tomto bodě nezůstali tvůrci nic dluąní. Kombinace techniky, hudby, fotografie, emocí a dynamiky zahltila hlediątě informacemi vąeho druhu natolik, ąe nutila k naprosté koncentraci a nedala příleąitost pro lehké vydechnutí, moąná stejně jako dneąní doba. To bylo v určitých momentech aą vyčerpávající. Kdyą ale na jeviąti zbyla jen projekce toho, co se v tu chvíli dělo mimo zrak diváka, a v centru scény zůstal jen jeden hudebník, potom přece jen nastala chvíle oddechu. Uą ovąem okořeněná kapkou lítosti nad blíąícím se koncem.
Zbývá dodat, ąe představení bylo přenáąeno pomocí webové kamery na internetu.
Recenze z 7.září 2005