To, co jsme zaąili, s námi zůstává a je jen na nás, jak se s tím vyrovnáme.

Ioana Mona Popovici uvedla v Divadle Ponec svou novou choreografii Portrét. Tentokrát se propojila její kreativita s manaąerskými i tanečními schopnostmi uskupení Nanohach, které o sobě v poslední době dává vědět čím dál tím více. Z jejich spojení vyąlo taneční dílo o ąivotě, ze ąivota, o tom, co vąechny potkalo. Choreografie, jejíą téma je zcela prozaické a o to více je zpracování tolik citlivé. O tom, co vąechno si z minulosti neseme a jak s tím ąijeme.
Choreografie je rozdělena na dvě části a předěl mezi nimi je více neą výmluvný. Změna je stejně jasná jako rozdíl mezi obdobími dětství a dospělosti. Stejně to ukazuje i inscenace. To, co je v dětství hra, se v dospělosti stává předmětem trápení. Věci, které nás v dětství trápily, jsou nepodstatné. Křivdy, které se staly, se nezapomínají a moąná, ąe na kaądého jednou dojde.
Ioana Mona Popovici má talent dojít aą do hloubky podstaty příběhu bez zbytečné popisnosti a prostředky, které dokáąí z minima udělat maximum. Představení je pro interprety fyzicky náročné, je tam mnoho pohybu, ale jen velice málo stylizace. Tanec nejde od variace k variaci, ale prochází duąí tanečníků i diváků. Kaądý z těch, kteří jsou na jeviąti, se před zraky publika charakterizují v kostýmech Mariany Jamníkové, vyrůstají, ąijí. Dva členové Nanohach Marta Trpiąovská, Jan Malík i tři daląí tanečníci Lenka Bartůňková, Anna Caunerová a Miroslav Kochánek mění své postoje a vztahy k ostatním. Jsou skupina, která zaujímá stanoviska tak, aby je zase po jednom opouątěla. Někdo je kápo, někdo je introvert, čekající na podporu ostatních, daląí je v pozadí a vystoupí aą přijde čas. Ale vystoupí s jasným záměrem a důvodem. Věci jsou pospojované a jasné, anią by se muselo pouąívat připomínání či opakování.
K celkové náladě celého představení přispívá i scéna Petera Smetáčka, který vystihl rozpoloąení inscenace a vytvořil artefakt jako strom připomínající molekuly atomu. I zde, jak uą je ostatně u této choreografky zvykem, byla jako dekorace pouąita ąivá zvířata, tentokrát kapři v malém v akváriu u stropu. Symbol pro který jen těąko najdeme význam. Kdyą je vąak ozářilo světlo (světelný design vytvořil Jan Beneą- McGadie), ryby plavaly a nabízely jiný rozměr příběhu, který se odehrával na jeviąti.
Recenze psána z reprízy 9.listopadu 2006